Míjení

Viděl jsem vertikály v nivách,

ojedené v krajích světlem.

Chtěl bych žít jeden život ve vlaku.

Tři hodiny

jet

a nikdy nedojet:

Rovina na balóny - a vidíš? Nejsou...

Opustily ji a ty opisuješ:

Smutek po mámině vůni

čeká za mořskými mraky,

je blízko, ale nenazýváme jej;

den teď ? teď! - vypolstrovali proti řvaní -

tobě, abys umíral jak vteřinová ručička,

čekal.

Možná jsi viděl znamení v jezerním tichu,

ale spíš se v tobě nadechla vlna,

rozprostřel ses v kolejích plný míru...

Rozednilo se.

A co ten běh přístavištěm, sršni, divokost?

Chceš si něco nechat napříště,

ale nenecháš, a stejně ti zbude, vždycky.

Jsem tvá závist, choroba,

podmanit si čas,

její vlasy, samozřejmě...

Nebo jít aspoň podél něj: rovinou hor

vedle pomalého vagónu.